[Satrapold:]
Ten dvanacterak zmizel w housti,
tez soudruhy swe newidim
at odwaha me neopousti
toz na roh lesni zatroubim:
Jen ozwena mi z hloubi zni
a pode mnou muj or,
to newesela wecerni
jest wskutku spolecnost!
A ke wsemu jeste do jamy
ja se swym konem pad,
tu stedti Osud preje mi,
ze nezlamal jsem waz.
Ted probouzim se z mrakot tezkych,
smrti o wlas unikam,
kdys tu nahle z hlubin lesnich
kraci diwka spanila, cha cha cha...
Powez mi jen, ze nejsi sen;
newim, zda spim ci bdim?
Preludem tim tak okouzlen;
cozpak se w raji nachazim?
I kdyby smrti dech me obesel
i zkratil ziti hned,
skwost krasnejsi bych nenasel
na swete tisic let!
